Podle WEBovskýho počítadla jste
návštěvník Betynčiných stránek od 1.4.2000.
| Aktuální Pudloviny |
Minulé Pudloviny |
Vtipy o psech |
 Jokes about dogs |
přehled stránek |
Nejstarší texty (příloha stránek pejsky Betynky).
Obsah archivní stránky.
(Texty označené (N.P.) byly již (částečně) zveřejněny jako příloha Neviditelného psa.)
Seznamte se prosím.
(viz příloha Neviditelného psa ze dne 22.04.1999)
Betynka je černá pudlinka, střední, od hnědé maminky
a černého tatínka, narodila se jim 13.1.1998.
Jinak je nesmírně přátelský pes. Pravda, hlídá a když jednou
viděla na střeše protějšího domu nějaké montéry, seřvala je do kuličky
(protější dům je totiž takzvaný "boďák", tedy nízký panelák, na jehož střechu oknem snadno dohlédne).
Kdyby ale přišel opravdový zloděj, tak by mu možná uvařila kafe.
I když, možná, by ho zahnala svými projevy přátelství. Ona se totiž pokouší každému návštěvníkovi olíznout nos, a vzhledem k jejímu skokanskému umění se jí to občas i podaří.
Rodinu a přátele přímo zbožňuje, a když jsme ji jednou chtěli na chalupě ujet autem, dokázala
za námi vyskočit oknem z výše dospělého strážníka, kterému na ramenou sedí syn. (O tom zase jindy.)
Její přátelská povaha jde ale tak daleko, že se jako jediný pes, o kterém jsem kdy slyšel,
těší i k veterináři.
Poprvé ho navštívila jako malé štěně. Zašli jsme totiž na první,
"vstupní" prohlídku hned třetí den potom, co jsme si ji přivezli.
Pan doktor ji prohlédl, pochválil ji, a pak ji nechal pročuchat ordinaci.
A od té doby, kdykoliv já nebo manželka s ní jdeme třeba na očkování,
tak už v půli cesty nasadí na vodítku takový sprint, že jí sotva stačíme. A když náhodou pan doktor nemá
zrovna pacienta a má otevřené dveře, bez zaváhání vrazí přímo do ordinace.
Na tom je ještě něco zajímavého. To místo, kde pochopí, kam jde, leží na trase
jejích standardních procházek. Pravda, nechodíme tudy vždy, ale dost často. A přece, sprint
nasazuje jen tehdy, když jdeme k doktorovi. Tak mi někdo vysvětlete, jak to pozná.
A takovéhle věci mě napadají, když tak v noci venčím Betynku - nebo ona mne ;-)
NESMYSL.
(P. Doktor)
Bartolo, pes z Pětipes
hrdě si svůj čenich nes.
Na čenichu jako svíce
stála jeho známá psice,
bílá psice jménem Iva,
ta co dnem i nocí zívá.
A tak nos i psici nes
Bartolo, pes z Pětipes.
Betynka a její ocásek.
(viz příloha Neviditelného psa ze dne 07.01.1999)
Betynka, velice přátelský pejsek, který se s oblibou vyvaluje na zádech (přímo "rotující pejsek"), k nám příšla jako štěně, a to za dost dramatických okolností, což je ovšem byl jiný příběh. Když jsme ji donesli domů, měla ješte ocásek.
Veterinář se při "vstupní prohlídce" tomu trochu podivoval a informoval nás, že lze ocásek kupírovat i později (uši se ovšem kupírovat nesmějí, ale to se pudlům samozřejmě stejně nedělá). Váhali jsme, zda jí ho nechat nebo ne, ale když si systematicky pokoušela svůj ocásek ulovit, zašli jsme za panem doktorem a poprosili ho o zákrok. A s tim souvisí příběh první..
U větších pejsků se operace provádí v úplne narkóze; vyčkali jsme tedy s Betynkou v čekárne, dokud po injekci neusnula, a pak jsme ji zanechali ne snad osudu, ale péči pana doktora. Když jsme se pro ni vrátili, ležela ješte na stole s vyplazeným jazykem, který na nás udělal neobyčejný dojem svojí délkou, a na ocásku měla obvaz.
S tím obvazem pak nějakou dobu běhala, a celkem jí nevadil. Po náležité době jsme došli za panem doktorem, aby Betynce odstranil stehy. Říkali jsme si, jak se jí bez obvazu uleví. Ale ouha! Betynka celou cestu domů ocásek schovávala, každou chvilku si sedala, o to dělala i později při venčení; zkrátka se styděla. (Po pravdě, v té době byl ješte ocásek holý a o nádheře budoucího pomponu (jak jsme se dozvěděli, že se pudlí bambule správně nazýva) si mohla Betynka zatím nechat jen zdát.) A tak druhý den při venčení nasadila manželka Betynce na ocasek kusek gázy, a hle: pejsek ožil a s hrdě vztyčeným pahýlem radostně pobihal po Proseku.
Dnes už má Betynka ocásek zarostlý a vesele s ním běhá, ale je vidět, že je to dáma a je trochu marnivá.
Jak se Betynka ztratila. (22.4.2000)
Naše Betynka, tak jako každý pejsek, chodí pravidelně na procházku. Tedy, na procházky: ráno, večer či spíše v noci, a ještě dvakrát mezi tím.
Ranní procházka, to je rituál. Betynka už ví, že půjde ven někdy po osmé a již dlouho předtím špicuje uši A jak se v ložnici někdo z nás pohne, přiťape k jeho posteli a vyčkávavě kouká, případně packou strčí, někdy i zakňučí. Neodbytná ale není: když se k ní obrátíme zády, případně ji přímo upozorníme, že je ještě brzy, zase odťape, aby celou akci zopakovala při další známce oživení v sále. Tohle není líná opakovat několikrát za sebou, dokud se nedočká.
Nemyslete si ale, že tak strašně pospíchá, aby si ulevila. Potom co manželka či já vstaneme, nechá se podrbat a spokojeně ulehne na jedno ze svých oblíbených míst, kde v klidu přečká naše přípravy k odchodu.
Nejinak tomu bylo i tentokrát. Betynka přišla do ložnice, po několika pokusech "přemluvila" manželku a spolu se vypravily na výlet. To obnáší: sjet ze druhého patra výtahem (někdy ovšem je zvířátko nedočkavé a jde napřed pěšky, zejména když se na chodbách něco děje), rozeběhnout se k zadnímu východu (pejska), otevřít ho (panička) a vyrazit, respektive vyjít ven (Betynka, respektive panička). Co se děje venku, to je jiné vyprávění, plné mnohých dobrodružství. Dnes uděláme střih a panička otvírá domovní dveře, aby vlákala pejsku dovnitř.
Betynka není ovšem v baráku jediný pejsek. Hned v přízemí kupříkladu bydlí americká kokršpanělka Koletka, nedávno ještě štěně a oblíbená Betynčina kamarádka. Tak jak obě vyrůstají, jejich setkání jsou méně bouřlivá. Stále ještě však chodí Betynka při návratu z vycházky zkontrolovat dveře, jestli tam Koletka stále bydlí. Mezitím obvykle přijede výtah a na zavolání Betynka přiběhne, aby do něj nastoupila.Jenže tentokrát je vše jinak. Výtah je pohotově, panička volá, píská, ale zvědavé zvířátko nikde.
To ovšem zatím není důvod k znepokojení. Betynka je pudlíček a stále něco vymýšlí. Vcelku sice víceméně poslouchá, ale někdy více, nu a někdy méně. A tak se panička rozhodla obejít výtahovou šachtu i patu schodiště, aby zvědavé zvířátko přilákala brachiálně. Jenže ouha! Milý písek nikde. Ani to ovšem nemusí nic znamenat. Koneckonců Betynka umí chodit po schodech i nahoru, a o patro výše bydlí další pejsek, výstavní pekingský palácový psík. S tím sice zvláštní kamarádi nejsou, ale Betynka ho mohla zaslechnout a vydat se na kontrolu. Vyšla tedy panička o patro výš, nahlédla ke kritickým dveřím (které jsou shodou okolností nad Koletčinými dveřmi a pod dveřmi, kde bydlí Betynka, všechny tyto byty jsou situovány stejně), vrátila se k výtahu, zda tam Bety nečeká, ale marně.
Teď už by tak trochu znejistěl každý. Panička nicméně vyšla ještě o patro výše, zjistit, zdali Bety nečeká tam, a když ji nenašla, vrátila se zpět do přízemí. Náš panelák je sice vcelku přehledný a minout tvorečka, kterého vyhlížíte, se zdá málo pravděpodobné, ale když ona naše pejska vládne teleportací. Nicméně ani dole pudlinka nebyla a neozývala se ani na vytrvalé pískání.
To bylo trochu na pováženou. Ona se sice Bety dovede přemisťovat nenápadně a objevovat se na místech zcela nečekaných, ale zavřenými dveřmi přeci jen prostupovat neumí. A tak se manželka rozhodla k poslednímu zoufalému kroku: nastoupila do výtahu a vyjela do sedmého, nejvyššího poschodí s úmyslem projít barák od shora až dolů. A když vystoupila z výtahu, kdo myslíte, že tam byl? No ano, uhádli jste.
Proč se Betynka vůbec do schodů pustila, to se zřejmě už nedozvíme. Pejsci nám sice rozumějí, jenže my jim rozumíme daleko méně, a i když by nám Bety jistě vše ráda vysvětlila, narazila by na naši tupost.
Co se však dělo dál to si představujeme asi takhle: Bety slyšela, jak ji panička volá, a vydala se ji hledat. Nejprve před své dveře, nebo snad k výtahu ve druhém patře, jenže tam ji nenašla, ač ji stále slyšela. Ovšem lokalizovat zdroj na schodišti paneláku není jednoduché nejen pro člověka, ale ani pro pejska, a tak asi zoufale stoupala stále výše, ke stejným výtahovým dveřím a ke stejně položeným vstupním dveřím, a stále nenacházela. Když se pak s paničkou sešli, skákala na ni s nadšením, s jakým vítáme ztraceného syna, a myslím, že panička by to dělala taky, kdyby to uměla. (Aspoň si to tak myslím, když si představuji na jejím místě sebe.)
Betynka žárlivka. (30.4.2000)
Někdy včera či předevčírem jsme s Betynkou potkali pejska jozefčíka, který by si s ní docela hrál. Betynka nebyla úplně proti (ona je hravý pejsek už od štěněte, jak vidíte na obrázku s bumerangem), ale vzápětí nechala pajdu pajdou a začala skákat na paničku.
Paničku tím možná i potěšila, ale zároveň přivedla do rozpaků. Panička se totiž bála Betynku třeba jen pohladit, aby její pejsek nežárlil. Pak ji přece pohladila i pochválila, ale hned se věnovala svému miláčkovi se slovy "No to víš, že tebe mám nejradši".
Tohle se mi nestalo poprvé; vím, že mnozí pejsci žárlí, někdy až úkorně. O naší Betynce jsme si to nemysleli, při její přátelské a otevřené povaze nám taková představa přišla až absurdní. Jenže, jak se říká, nikdy neříkej nikdy.
Jako pěkná žárlivka se nám Bety předvedla na návštěvě u známých, majitelů
voříška Nanynky. (Musím ovšem spravedlivě přiznat, že k tomu měla důvod, jak z následujících řádků snad jasně vyplyne.) 
Naši přátelé bydlí na Žižkově a jezdíme k nim autem.
Jízda autem s Betynkou, to je téma na delší povídání a vrátím se k ní někdy jindy. Nemohu si ale odpustit drobnou poznámku i zde. Náš dům má dva východy, a obvykle chodíme tím zadním, který vede na prostranství s cestičkami a stromy; k tomu východu také náš čtyřnohý kamarád prakticky vždy zamíří. K autu ovšem chodíme hlavním vchodem, vedoucím na ulici. Když jsme jeli za Nanynkou poprvé, řekl jsem Betynce předem, že pojedeme autem, načež okamžitě začala dávat najevo vrcholné vzrušení a dole zamířila k východu do ulice.
To asi žádného pejskaře nepřekvapí. Všichni přece víme, že pejsci rozumějí lidské řeči lépe, než lidé té psí. Jenže příště jsme se důsledně vyvarovali toho, abychom se předčasně prozradili, ale přesto si nás přečetla a bez váhání zamířila směrem k autu.
Tak jsme tedy nastoupili a vyjeli. V cíli jsme vystoupili (to je překvapení, co?) a hned při druhé navštěvě nás Bety táhla rovnou k tomu správnému baráku. S Nanynkou se přivítala velice nadšeně. Nanynka je pejsek nalezenec, asi stejně veliký jako Betynka a rovněž velice přítulný. Je to sice podvraťáček, ale z voříškovských přehlídek si odnáší ceny. (Mimochodem, víte o tom, že brzy bude v Praze další voříškiáda?) A k lidem se má velice převelice.
I tentokrát nás všechny poskákala, předvedla svůj uzel na hraní, stačila si i s Betynkou pohrát, a pak najednou hop! a seděla manželce na klíně.
Betynka okamžitě zpozorněla. Ale no toto? Tohle je přeci můj klín, tam nemá jiný pejsek co dělat! A rozhodla se, že to tak nenechá.
Nejjednodušší by asi bylo, nacpat se vedle Nanynky. To si ostatně Betyna vyzkoušela při jiné návštěvě. Tentokrát ale zvolila jinou taktiku. Rozhlédla se a hup, seděla na klíně paní Aleně, Nanynčině paničce.
No, v tu ránu byla Nany dole a a šla protestovat.
Jen pár postřehů. (8.5.2000)
Máme tu jaro, a na Proseku se probudili ježci. Je jich tu hodně a při své večerní vycházce na ně Betynka často narazí. Většinou je prostě vyčuchá, přiběhne k nim, zkontroluje je a jde zase pryč. Ale někdy předevčírem objevila hned u vchodu rovnou ježky dva. Přiřítila se k nim, obhlédla je (byli to pěkní mackové), ale tentokrát se rozhodla, že se budou honit. Skákala kolem nich, dělala hrací poklony (pejskaři to znají; to se přičapne předníma k zemi, zadeček vztyčený, a pro zdůraznění můžete ještě předníma jednou dvakrát snožmo nadskočit). Čekáte-li na pointu, nedočkáte se - říkal jsem, že to bude jen pár postřehů. Ježci prostě zůstali stočení do klubíčka a Betynka to po chvíli vzdala.
Postřeh druhý je ze včerejšího rána a netýká se Betynky přímo - koneckonců na Proseku je pejsků hodně. A jednoho takového potkala manželka při ranní pejskovské vycházce. Ač den teprve začínal, slunce již pilně hřálo a milý pejsek trval na tom, že bude ležet ve stínu. Jeho páníček vždy chvíli postál, potom začal pejska povzbuzovat. Přešel k dalšímu stromu či keři a slovy "tak pojď, tady je stín lepší" ho přesvědčoval, aby se posunul. A když manželka s Betynkou obešla blok, našla pejska v těchže místech, jen o tři stromy dál.
A postřeh/příběh poslední je z dneška, tedy z neděle. Venku pěkně, sluníčko svítí, ale v odpoledních hodinách s mírou, a tak jsme se vypravili na procházku všichni: panička, páníček a pejsek. Oblíbeným cílem našich svátečních odpoledních vycházek je místní vinař, u něhož lze v krámku či na venku na lavičce popít i domů nakoupit. Na rozdíl od mnohých pochybných náleven,kterých se v posledních letech vyrojilo dost, má víno pečlivě ošetřené a dobře pitelné. Zamířili jsme k němu i dnes, zakoupili po sklence a pytlík tyčinek pro nás i pro Betynku. Jenže Betynka nelenila a zatímco jsem nakupoval, vydyndala si sýrovou tyčinku na rodince, která už si venku užívala. No a od nás dostala pochopitelně taky. V loudění je totiž mistr. To se postaví na zadní a kdo by odolal. Jenže dneska přidala ještě jednu fintu. Když se jí zdálo, že dost nepospícháme s další dávkou, zamířila k lavičce se štědrou cizí rodinkou. Aby neobtěžovala, okamžitě jsme ji odvolali. Protože poslechla, dostala odměnu. A hned se toho chopila: začala střídavě panáčkovat před námi a odbíhat, aby se nechala za odměnu odvolat. No. možná jí křivdím a nemyslela to tak rafinovaně, ale já si myslím, že je podobnou fintu schopna provozovat zcela cíleně.
Betynka a ptactvo nebeské. (28.5.2000)
Tři psi: Jedna je Betynka, druhá je její kamarádka Jessica a třetího, viditelně neviditelného, nese hrdě na hrudi vnuk Honza. (Fotografie je z pobytu na chalupě a schází na ní ještě třetí živý (či čtvrtý vůbec) chalupářský pes, flanderský bovier Gero.)
Tohle se nám stalo předevčírem. Jdu takhle s Betynkou po Proseku a najednou vidím, jak si s hlavičkou skloněnou otírá krk o trávu. Takové věci nedělá často a není dobré podobné nezvyklé chování přejít bez povšimnutí. A tak i teď: hloubková kontrola odhalila příčinu. Betynka si neotírala krk o trávu, ale o mrtvou sojku.
Což, tohle psi dělávají, a často mnohem rasantněji; patrně se tak parfémují či co. Jenže Betynka to udělala poprvé a to mne přivedlo k tomu, abych trochu shrnul její vztah k ptákům vůbec.
Náš milý pejsek se totiž na procházkách baví lecjak. Její záliby a preference se s časem mění. Jako štěně se chtěla honit či kočkovat s každým pejskem, teď si v tomhle směru vybírá. Také hodně skákala na lidi, ale to jsme ji víceméně odnaučili, nebo snad ji to přestalo bavit samo od sebe. (Ale spolehnutí na ni v tomto směru není: stačí aby na ni někdo přátelsky promluvil a už mu olizuje nos.) Co jí však vydrželo, jsou dvě věci: hledání ježků a prohánění ptáků.
Hledání ježků je jen takové zpestření. Jednak je to záležitost sezonní, jednak s ježky jednou nalezenými není celkem žádná zábava. (Jen jednou na podzim se nám Betynka postarala o další zábavu, když našla miniježka. To je však jiná historka - jak se chovají doma ježci.) Ale ptáci, to je jiná.
Už jako štěně, když s námi byla na chalupě, jevila Bety snahu blíže se seznámit se slepicemi. Ty za plotem byly ovšem nedotknutelné a když nějaké potkala mimo ohrazení, tak s ní byli ti nepřející člověci a bližší seznámení jí zatrhli. Jenže slepice stejně není žádný pták. Nelítá to, a třeba by se to honilo?!
Zato opravdoví létací ptáci, to je něco! Na Proseku je jich plno a Betynku obzvláště přitahují holubi. Ti se rozvážně procházejí a Betynka se k nim zpočátku snažila přiblížit metodou přímého útoku. Rozběhla se takovým tempem, že jí uši plácaly a země duněla jak pod kopyty lehké kavalerie. (Jestli si myslíte, že osm kilo psa dusat nedokáže, tak se přijďte podívat.) Ovšem ačkoliv Betynce stačí jen málokterý pes i delších nohou, holub se prostě vznesl a Bety měla po ptákách (čti po ptákovi). Bety se ovšem umí poučit. Teď se často snaží k holubovi (a ještě spíše ke kosovi) připlížit. To nejprve strne, jednu přední packu zvednutou a mírně pokrčenou, ztělesněná vypjatá pozornost. Pak se sune vpřed lehkým, pomalým a neslyšitelným krokem (jestli si myslíte, že osm kilo psa tak tiše jít nedokáže, přijďte se podívat). To trvá tak dlouho, až se pták zvedne. Pak se Bety rozběhne a úloha je tím převedena na předchozí případ.
Na Proseku jsou ovšem i jiní ptáci a průběh "lovu" se pak trochu liší. Začátek je stejný, ale ve vzduchu se každý pták chová trochu jinak. Holubi uletí, vrabci se rozprchnou jako když do vrabců střelí a zábavy je konec. Jinak vrány. (Nebo jsou to havrani? Prý to nepoznají ani někteří myslivci.) Ty se sice také vznesou, ale ne příliš vysoko a zdánlivě pomalým a těžkopádným letem krouží nad terénem. No, pomalým? Právě tak pomalým a nízkým, aby se pejskovi mohlo zdát, že má ještě šanci. A Betyna krouží za nimi, ovšem po zemi, a proběhne se věru pořádně. Kos, ten má zase jinou taktiku. Ta potvůrka dobře ví, kde je v bezpečí a tak prostě vzlétne na nejbližší větev, odkud se Betynce nejspíš směje. Pejska ovšem není ochotna věc vzdát a vyvádí psí kusy: staví se na zadní, vyskakuje, opírá se o kmen, popřípadě odběhne k sousednímu keři a opírá se o něj. Celou tu dobu pak vydává neobyčejnou škálu zvuků od vrčení přes kňučení, štěkání vysoké i hluboké, a snad i mňouká. Vypadá přitom, že užuž vzlétne nebo aspoň na ten strom vyleze, a celé to doprovází vrtěním ocásku.
Co by se stalo, kdyby ptáka dopadla, tím si nejsem tak zcela jist. Ona je sice šelma, ale vcelku dobrosrdečná a něco v jejím chování naznačuje, že si chce vlastě hrát. Dokonce jednou měla ptáčka skutečně přímo před čumákem. Bylo to drobné pískle, nejspíše vypadlé z hnízda a Betynka stála a opatrně k němu čuchala. Nevím, možná že nějak poznala a respektovala mládě. V každém případě mu nic neudělala a vlastně na něj upozornila. Pak se ptáčka ujaly dvě kolemjdoucí mladé paní a Bety se nechala odvolat.
No a pak se nám přihodilo ještě jedno blízké setkání, které se zdá naznačovat, že dravé instinkty jen spí. Protože neskončilo "přirozeně" ale zásahem vis major, zůstává stále ta trapná nejistota.
To jsme byli na procházce jako celá smečka: má žena Blanka, já a, last but not least, Betynka. Vše probíhalo jako obvykle, za čuchání, pobíhání a vůbec zkoumání okolí, když tu nájhle Bety zajela do křoví, ze kterého se ihned ozýval nezvyklý hluk. Blanka, kkterá byla blíž (a co si budeme povídat, je i pohotovější) se za psíkem vrhla a už mu rvala z huby holuba, kterého Bety držela pod krkem. Jaká tedy trapná nejistota, řeknete si. Jenže vysvobozený holub vzápětí odkráčel po vlastních, jen vzlétnout se mu nepodařilo. Jistě, křídlo mu mohla poranit Betynka. Spíš si však myslíme, že už křídlo poraněné měl a jen díky tomu nedokázal Betynce uletět. Co myslíte, že by se stalo, nebýt rychlého zásahu? Přiznám se, že já to nevím.
Na závěr jeden trochu černý vtip. To takhle jde pocestný a vidí chlapíka, který pilou řeže psa. Oboří se na něj, co že to dělá. "Psí kusy", zní odpověď.
Betynčiny rituály. (11.6.2000)
Naše milá pejska, tak jak žije v naší domácnosti a jak se nám (a my jí) přizpůsobuje, vytváří si určitý životní styl, v němž má své místo i řada opakovaných "vzorců chování", rituálů; řadu z nich dobře známe a naučili jsme se je předvídat a číst. (Je třeba říci, že právě tak se naučila Bety znát rituály naše a má nás "přečtené".) Tak například si ráda hraje s malým pískacím míčkem. Ten patří k jejím nejoblíbenějším hračkám a zasloužil by si samostatné povídání, ale to možná někdy jindy.
Má ovšem jednu nevýhodu: rád se zakutálí pod křeslo či jiný nábytek, odkud ho Bety ani čumáčkem, ani packou nedokáže vydolovat. A už je tu rituál: Betynka si klekne předníma, zadeček vztyčený jako při hrací pokloně, a vrčí. Když se nic neděje, sedne si před Blanku či přede mne, hledí a nejprve čeká, po chvíli zavrčí. A to už je nám jasné: jeden z nás musí na kolena a lovit míček.
Ráda též sedává či spíše lehává na klíně; vybere si někoho ze své smečky a už se uvelebí. Pokouší se takto obšťastňovat i lidi z cizí smečky a pokud jsou ochotni ji snášet, dokáže se jim odvděčit přímo polibkem.
Dnes jsem ale chtěl povídat spíše o rituálech spojených s vycházkou. O ranním vstávání jsem už psal. V poledne se chová trochu jinak. Jsme-li doma s manželkou oba, chodívám v tuto dobu s pejskem většinou já. Bety u oběda neobtěžuje, ví, že od stolu nic nedostane. Před koncem jídla se ale přesune ke stolu, a jakmile od něj vstanu, začne za mnou chodit. (Když se z nějakého důvodu začne oblékat do vycházkového Blanka, chodí za ní, a když někdy odcházíme po obědě oba, chodí od jednoho k druhému a kontroluje, s kým že to půjde.) Ale nemyslete si, že je jen pasivním účastníkem odchodového rituálu. Stane se, že si potřebuji něco dodělat u počítače a nehodlám vyrazit hned. To ale Bety nehodlá nechat jen tak. Sedne si ke mně a hledí. Chvíli je ochotna tolerovat, ale když sedím na její vkus moc dlouho, začne vrčet, mručet, vydávat i jiné zvuky, případně jemně šťouchne packou. (Skutečně jemně, Betynka je dáma decentní. To je vidět i na tom, jak si bere nabízený mlsek. Řada psů po něm chňapne, div že páníčkovi ruku neutrhne. Ne tak Bety; ta má na to svůj rituál: nabízené sousto očichá a pak ho opatrně vezme lehce do pysků, zubama se ruky ani náznakem nedotkne.)
Další vycházka je někdy odpoledne, a pak večer či spíše v noci. A večer, to je zas jiná písnička. Obvykle chodíme ven naposledy někdy po večerním programu televise - to je zase náš rituál. Televisi většinou Betynka prospí někomu z nás na klíně, ovšem pokud na obrazovce nejsou psi anebo kočky. Ty sice také někdy ignoruje, jindy se ale se štěkotem vyřítí k obrazovce a pěkně si to s ní vyříká. Přitom někdy tak reaguje na samotný štěkot, jindy jen na obraz, a někdy na obojí. Ale ať se hádala s kočkami, nebo celou dobu tvrdě spala, stačí tichounce říci: Půjdeme ven Betynko?, aby zvedla hlavu a jakmile vstanu, seskočí z klína a začne mne doprovázet tak jako v poledne.
Venku má Betynka zase jiné rituály, ale o těch dnes psát nebudu. Teď se s ní raději vrátíme domů a podíváme se na poslední "vycházkový rituál". Toho se účastní společně celá naše smečka. Začíná tím, že po vstupu do předsíně dostane Betynka povel "zůstaň". A ona ho spolehlivě respektuje. Ne že by jiným povelům nerozuměla nebo je nerespektovala; rozumí velmi dobře a respektuje je v rámci svobody osobnosti: někdy ano, někdy ne. Tenhle ale, jak jsem pravil, patří k rituálům a tak naše pejska dnes a denně trpělivě vyčkává, až jí někdo z nás utře pacičky. Tady se rituál štěpí. Je-li venku čisto a sucho, postačí mokrý hadřik a Betynka může jít dál. Jindy ale má na šlapkách spousty bláta a musí do vany.
Ku podivu do vany chodí ráda. Ne že by se ráda koupala, ale umytí paciček snese, a za skok do vany dostane vždycky pamlsek. Ano, za skok. Ona má přeci jen téměř osm kilo a denně ji zvedat není žádná legrace, a tak ji manželka naučila do vany skákat. To vezmete do ruky piškot, otevřete dveře do koupelny a šup, už je pejska ve vaně a očekává odměnu. Nu a to mytí paciček už není tak zlé, dokonce "spolupracuje" a sama pacičky podává.
O tom, jak ji skákání baví, svědčí drobná příhoda, která se nedávno stala Blance. To bylo někdy vprostřed dne, kdy od poslední vycházky uplynulo řádově tolik času, kolik ho zbývalo do vycházky další. Betynka si v klidu pochrupovala, Blanka poklízela: srovnala misku s Betynčinými pochoutkami a pak odešla do koupelny za nějakou další prací. Dveře nezavřela, proč taky? A najednou uslyšela šramot a když se otočila, Betynka zcela dobrovolně stála ve vaně a očekávala svou odměnu.
Podle WEBovskýho počítadla jste
návštěvník této archivní stránky od spuštění počítadla dne 16.5.2000.
Stránku vytvořil a zas obsah odpovídá
Pavel Doktor
Zpět na aktuální stránku.
Někdy včera či předevčírem jsme s Betynkou potkali pejska jozefčíka, který by si s ní docela hrál. Betynka nebyla úplně proti (ona je hravý pejsek už od štěněte, jak vidíte na obrázku s bumerangem), ale vzápětí nechala pajdu pajdou a začala skákat na paničku.
Naši přátelé bydlí na Žižkově a jezdíme k nim autem. 
I tentokrát nás všechny poskákala, předvedla svůj uzel na hraní, stačila si i s Betynkou pohrát, a pak najednou hop! a seděla manželce na klíně.