Podle WEBovskýho počítadla jste
návštěvník Betynčiných stránek od 1.4.2000.
| Aktuální Pudloviny |
Minulé Pudloviny |
Vtipy o psech |
 Jokes about dogs |
přehled stránek |
Archivní PUDLOVINY
Starší První stránka pejsky Betynky -
Vydání ze dne 18.10.2000
O Betynčiných stránkách.
AHOJ. (Slovo ke čtenářům.) Vtip týdne. Betynčiny příhody. Něco málo odkazů.
AHOJ! (Slovo k čtenářům.)
Milí příznivci pejsků a trpěliví čtenáři stránek Betynčiných!
- Tak už nás tu máte zase. Tentokrát jsem se trochu opozdil, důvodem byly časté pobyty mimo domov. (O jednom z nich je dnešní vzprávění.) Nicméně protože pořádek musí být, ustanovil jsem se, že v budoucnu budou PUDLOVINY vycházet vždy během středy tak, aby ve čtvrtek již byly se zárukou na síti. Pokud dojde k nějaké jednorázové změně, vždy ji včas ohlásím.
- Obvyklé "zpravodajství o miláčcích": od posledního vydání Pudlovin se tento pořad na obrazovce objevil dvakrát, jednou byl plný hus, kachen i jiné drůbeže a minule opět přinesl spoustu zajímavostí o podivuhodné rase francouzských buldočků. Mimochodem, ač zvláště některá zbarvení jsou podobná mopsům (a dokonce mají s nimi na Moravě společný chovatelský svaz), jsou to naprosto rozdílná plemena; zatímco buldočci vznikli ve Francii někdy v minulém století, nejspíše z miniaturních anglických buldoků, mops je prastaré čínské plemeno. Pro sebe jsem si našel v atlase jeden nápadný rozlišovací znak, který vás nenechá na pochybách: zatímco buldoček má uši vztyčené, mopslík je má připláclé ke své podivuhodné hlavě.
- Poslední vydání pořadu Chcete mě jsem zhlédl před chvílí. Tentokrát přinášel nabídku pejsků z útulku v Řepnicích (Řepnice u Libochovan 3, M. a Z. Maskulanisovi, tel. 0416/746 104 nebo 0602-893442, č. účtu 102 066051/5100, ČSOB LITOMĚŘICE), a krom toho uvedl reportáž z míst, která jsme s Betynkou také navštívili, totiž z Chřibské, kde myslivec pan František Vavrinec zastřelil psa vlčáka a dal ho někomu dalšímu, aby ho snědl.
Víte, já si nemyslím, že všichni myslivci jsou hovada, jak by se kolemjdoucí marťan mohl domnívat po shlédnutí řady reportáží na podobná témata, a navíc se mi z reportáže zdá, že pan Vavrinec při samotné střelbě byl alespoň formálně v právu. Na druhé straně si myslím, že právě lidé agresivního typu budou vyhledávat možnosti, jak svou agresivitu "legálně" vybít, a jednou z takových možností je právě myslivecký svaz. A takoví řízkové pak dělají poctivým myslivcům ostudu a proto je třeba o nich mluvit. V reportáži padala slova o tom, jaký je to hrozný člověk, který na potkání vyhrožuje zastřelením psa. To je pro mne hláška "z doslechu", mohu si o tom myslet co chci, ale nehodlám se k tomu vyjadřovat. Pokud se mohu spolehnout na čistá fakta reportáže, pan Vavrinec se dopustil minimálně porušení zákona v tom, že tělo psa neodevzdal hygienikům k asanaci, ale předal ho dál ke konsumaci.
- Můj seznam odkazů je stále poněkud ubohý, ale podíval jsem se na Seznam, kde v sekci Obsah> Zábava> Zvířata> Psi naleznete nesmírné množství zajímavých linků. Nemá cenu, abych je zde všechny reprodukoval (a asi by to bylo i proti autorským zákonům) ale návštěvu mohu jen doporučit.
Vtip týdne.
18.10.2000
:
-Pane doktore, mám pořád pocit, že jsem pes.
-Hm. tak si lehněte na pohovku.
-Ale já na pohovku nesmím.
Betynčiny příhody.
Reportáž o velkém cestování. (18.10.2000)
Tak jsme zase jednou vzali Betynku na výlet.
Tentokrát to byl ale pořádný výlet, největší, na jakém zatím byla. Pravda, jezdili jsme s ní třeba až do Chřibské, do Janova nad Nisou, odkud je vedlejší obrázek, i jinam. Tentokrát jsme ale měli v plánu dvoudenní cestu za přízní po Moravě, do Uherského Hradište a do Vsetína, nebo, jak říkají všichni dobří rodáci, na Vsetín. Takovou cestu podnikáme každoročně, ale zatím jsme Betynku vždy (tedy dvakrát) nechávali v Praze, pod dohledem vnuka Honzíka, který se k ní na ty dva dny nastěhoval. Jenže tentokrát náš výlet přišel právě do období Betynčiny falešné březosti, které vždy velmi prožívá, přenáší "štěně" míček a velice na nás lpí. A tak jsme neměli to srdce ji opustit.
O cestách autem jsem už psal nejednou, a tak víte, že je Bety sice miluje, ale též jimi bývá vzrušena na nejvyšší míru. A tak když jsme ráno vyrazili na cestu, očekávali jsme vytrvalé hýkání a kdákání a jen jsme se dohadovali, jak dlouho jí to vydrží. Ale Betynka nás překvapila: povinné pensum si sice odbyla, ale jakoby tušila, že cesta bude dlouhá a náročná, už po čtvrthodině se uklidnila a uložila se mi na klíně. To neznamená, že by cestu nesledovala. Jakmile auto výrazněji zpomalilo nebo když se ozvalo kontrolní tikání směrovek, Bety se vztyčila a obhlížela situaci. I to ale dělala v klidu a spořádaně.
První vzrušení přišlo při zastávce na kafe. Jeli jsme naší oblíbenou trasou: z dálnice na Hradec jsme odbočili na Kolín a pak jsme to vzali přes Čáslav a Golčův Jeníkov a na brněnskou dálnici se napojili u Jihlavy. No a někde v polou této trasy jsme zastavili v motorestu U tří lip. Bety byla z auta venku jako první, a aby někam nevběhla, měl jsem ji na vodítku. Proběhla se sem tam a hned mě táhla k hospodě.
V restauraci byli vstřícní a pejska dovnitř pustili, a Betynka to vcelku ocenila a (také s pomocí vodítka) se chovala mravně. Ovšem jakmile se jeden z nás odebral na hygienické zařízení, byla ve střehu, tahala toho druhého k příslušným dveřím a neuklidnila se, dokud jsme se oba nevystřídali a smečka nebyla opět kompletní. Tohle se pak opakovalo při každé podobné příležitosti, někdy kničela tak zoufale, že by se kámen ustrnul, a dokonce i v hotelovém pokoji (s vlastním příslušenstvím) vždy hlídkovala přede dveřmi.
První zastávka platila Uherskému Hradišti, ale není účelem těchto stránek popisovat, co jsme dělali my, leč jak to prožívala Bety. A tak skočme rovnou na Vsetín, kde jsme se ubytovali v menším velmi příjemném hotelu nedaleko nádraží.
Ani zde nebyly s ubytováním pejsky problémy. Samozřejmě jsme se o tom ujistili předem při telefonické rezervaci, a na místě se navíc ukázalo, že paní recepční má také pejska a její vztah k domácím miláčkům je veskrze kladný. Hned se nás ptala, jak Bety snáší cestování a svěřila se nám, že její nejlepší přítel člověka si zřejmě v autě představuje, že je to on sám, kdo celou cestu běží, a na konci je vždy udýchaný skoro jakoby to byla pravda.
V hotelu byla Betynka spokojená. Je už starý kozák a ví, že ve dne je postel přikrytá dekou a je to gauč, na který na rozdíl od hrdiny dnešního vtipu smí, v noci pak je to postel a ta je tabu. Na obrázku vidíte uspořádání, jaké měla v hotelu v Jizerkách. Podobné to bylo i zde. Navíc, vzhledem k Betynčině lítostivé laktační psychóze a po dobrých zkušenostech z Jizerek jí Blanička upravila pelíšek na křesílku, které přisunula vedle své postele. Betynka ho na noc ihned akceptovala, ale do postele nešla, to ví, že nesmí. A tak se alespoň občas natáhla, aby Blance olízla ruku, a když se k ní Blanka posléze otočila zády, tak se tvářila, že spí a "spadla" aspoň na krajíček.
Drobné vzrušení jsme ovšem stejně zažili.
Přímo před hotelem totiž byla všechna místa na parkování obsazena a tak jsme předběžně zakotvili na
blízkém parkovišti asi dvěstě metrů přes křižovatku, ve všední den placeném. Paní recepční nás ujistila, že se prostor před hotelem uvolní a taky ano; když jsme vyšli s Betynkou na večerní vycházku, bylo tam volno. A tak při návratu jsem zůstal s pejskem venku a Blanka osedlala ocelového oře, aby ho přesunula před vchod. To ovšem Betynku zaskočilo. Už jsem jednou psal o tom, jak se za autem vrhla skokem až z okna, a ani tentokrát se nechtěla jen tak smířit s tím, že auto i s paničkou mizí v dáli bez ní. Snažila se tedy za ním vyběhnout, ale držel jsem vodítkou pevně a snažil se ji uklidnit, že se za paničkou hned vypravíme. To ovšem bylo trochu nad její dosavadní zkušenosti, a tak když auto vyjelo od chodníku a namířilo si to přes křižovatku, Bety se za ním otočila a z dišperace si sedla na zadek. Pak ovšem na můj pokyn vyskočila a vydali jsme se za vozem.
Naivně jsem si představoval, že Betynce vysvětlím, jak se přechází nejprve jedna ulice a pak druhá. No vysvětlil jsem jí to, brachiálně. Kdyby bylo po jejím, přešla by křižovatku nejkratší cestou naštorc. Ale řeknu vám, dala mi zabrat. Zapřela se do vodítka a šlapala jak pivovarský valach, až si vysloužila dotaz náhodného kolemjdoucího, není-li to tažný pes. Až mi ji bylo skoro líto, ale sotva jsme došli a shledali se s paničkou, bylo zase vše v pořádku.
Poděkování.
Děkuji tímto panu Ferdovi Šedivákovi, který pravidelně zveřejňuje Betynčiny příběhy souběžně s tím, jak se objevují zde, na stránkách domácích miláčků PETs; navštivte tyto stránky.
Toto jsou stránky, věnované našemu 
miláčkovi, černé pudlince Betynce. Obsahují vyprávění
z jejího života a též její obrázky, ale občas i různé zajímavosti více či méně
související s Betynkou zvlášť a s pejsky vůbec. Vychejí vždy v sobotu (=datum vydání), během týdne budou občas obměňovány (=datum poslední inovace).
Stránku vytvořil a za obsah odpovídá
Pavel Doktor
Počet přístupů na Betynčiny stránky podle WEBovskýho počítadla je nyní
Přímo před hotelem totiž byla všechna místa na parkování obsazena a tak jsme předběžně zakotvili na
blízkém parkovišti asi dvěstě metrů přes křižovatku, ve všední den placeném. Paní recepční nás ujistila, že se prostor před hotelem uvolní a taky ano; když jsme vyšli s Betynkou na večerní vycházku, bylo tam volno. A tak při návratu jsem zůstal s pejskem venku a Blanka osedlala ocelového oře, aby ho přesunula před vchod. To ovšem Betynku zaskočilo. Už jsem jednou psal o tom, jak se za autem vrhla skokem až z okna, a ani tentokrát se nechtěla jen tak smířit s tím, že auto i s paničkou mizí v dáli bez ní. Snažila se tedy za ním vyběhnout, ale držel jsem vodítkou pevně a snažil se ji uklidnit, že se za paničkou hned vypravíme. To ovšem bylo trochu nad její dosavadní zkušenosti, a tak když auto vyjelo od chodníku a namířilo si to přes křižovatku, Bety se za ním otočila a z dišperace si sedla na zadek. Pak ovšem na můj pokyn vyskočila a vydali jsme se za vozem.