Podle WEBovskýho počítadla jste
návštěvník Betynčiných stránek od 1.4.2000.
| Aktuální Pudloviny |
Minulé Pudloviny |
Vtipy o psech |
 Jokes about dogs |
přehled stránek |
Archivní PUDLOVINY
Starší První stránka pejsky Betynky -
Vydání ze dne 21.8.2000
O Betynčiných stránkách.
AHOJ. (Slovo ke čtenářům.) Vtip týdne. Betynčiny příhody. Něco málo odkazů.
AHOJ! (Slovo k čtenářům.)
Milí příznivci pejsků a trpěliví čtenáři stránek Betynčiných!
Dovolená skončila a tak se již budu věnovat Betynčiným stránkám pravidelně.
Shodou okolností je dnešní den dnem smutného výročí.I když "dog´s page" má trochu jiné zaměření, tyhle události se naší generaci příliš zadřely pod kůži, než abych jich mohl nevzpomenout. Jak nám ukázali v televizi, dnešní generace -náctiletých už o tom moc neví. Já to ovšem prožíval na vlastní kůži. Právě v té době jsem byl na dovolené v Liptovské Tepličce a zrovna 21.8. jsme měli v plánu vyrazit na Královu Holu. Dřív než jsem se vypravil, přišel bratr z chodby a hlásil: "Obsazují nás Rusové" - zaslechl to u někoho v rádiu. No, z výletu nebylo nic, dovolenou jsme přerušili a vrátili se do Košic, kde jsem nafotografoval v průběhu dalších dní pár obrázků. Na obrázku vlevo vidíte nápis na soše marathonce: ETO VAŠA ČESŤ OLYMPIJSKOMU GODU? Na větší versi obrázku se dostanete kliknutím na něj, zde uvidíte ještě jeden, a další jsou na samostatné stránce na jiném serveru.
Ale zpět k radostnějším věcem. Minulý týden jsme strávili s Betynkou na horách. Nám s Blankou se tam moc líbilo, a o tom, jak to prožíval pejsek, je dnešní vyprávění. Bohužel nevlastním digitální tikiťák (jak říká Ondřej Neff) a tak doprovodné fotografie musí počkat na laboratorní zpracováni a pokusím se je přinést příště. Tentokrát zveřejním pouze
ilustrační fotografii, na které je Betynka s vnoučaty a s Nanynkou, kterou už znáte z vyprávění o Betynce žárlivce.
Po svém návratu z dovolené jsem doplnil též přidružené stránky, tedy zejména archivní - starší vyprávění a vtipy. Rovněž jsem zprovoznil stránku dalších odkazů, prozatím hlavně přenesením některých odkazů z první stránky, tedy odsud.
Televizi jsem mnoho nesledoval a ostatně pořady na Primě jsou stále reprízy pořadů starších. Tak v posledních Miláčcích jste mohli vidět křečky Jiřinky Jandové a motýly (preparované ;-)!) jejího otce, zpěváka Dalibora, ale i stafordšíra Chárona, který patří Vladimíru Machotovi, a hroznýše Styx jeho kolegy. Páníčkové nám v pořadu předvedli i svá vystoupení: Janda samozřejmě zazpíval, Vladimír Machota s kolegou (omlouvám se kolegovi, ale jeho jméno jsem si pořádně nepoznamenal) pak předvedli hrůzostrašnou šou s meči a chozením po střepech, pří které jim asistoval hroznýš Styx. Pes Cháron, krom toho, že byl roztomilý, nic nepředváděl. Připomněl mi ale současnou mediální diskusi o bojových plemenech, a tak jsem nový vtip týdne věnoval též tomuto tématu. K televisi už tentokrát neřeknu nic dalšího (o pořadu "Chcete mě" zase příště), ale zmíním se o něčem jiném. Znáte časopis "Patron"? To je docela zajímavý časopis, který prodávají bezdomovci za dvacet korun, sami ho kupují za deset. Jeho smyslem je právě snaha dát těmto lidem možnost výdělku. V posledním čísle mne - i v souvislosti s tématem těchto stránek - zaujal článek o trojském útulku, ze kterého si dovolím jeden kousek ocitovat na samostatné stránce (na které uvedu o časopise trochu víc).
A na závěr? Pamatujete si na mou zprávičku o výstavě fotografa Antonína Malého? Tak o této výstavě a jiných věcech mi vyjde podrobnější článek v nejbližších Listech (dříve Slovenské listy).
Vtip týdne.
21.8.2000:
Co je to: má to čtyři nohy a jednu ruku?
No přeci pitbul, vracející se z dětského hřiště.
Betynčiny příhody.
Opět na dovolené. (21.8.2000)
Tak jsem opět vyrazili ven z Prahy, s Betynkou, ale bez vnoučat, prostě "konečně sami". (Mimochodem, znáte tu historku o tom, jak se manželé chystají na dovolenou? Děti poslali na tábor, kytky zanesli k sousedům, kočku dali k jedněm známým, psa ke druhým, a když se tak rozhlížejí po tichém a prázdném bytě, podívají se na sebe a skoro současně povídají: "- A co kdybychom zůstali doma?") Ta fotografie, kterou vidíte vlevo, je ovšem z dřívějších mimopražských pobytů; jak píši v rubrice Ahoj, obrázkový doprovod k dnešnímu vyprávění teprve čeká na zpracování a nabídnu ho příště, nejpozději přespříště.
Místo na dovolenou jsme volili v první řadě z těch nabídek, v nichž je řečeno, že lze přijet i se psem. Protože však takovýchto nabídek je v posledních letech dost, měli jsme dost možností k uplatnění dalších kritérií. Zvolili jsme týdení pobyt v Jizerských horách, v horském hotelu "Hašlerova chata" na okraji Janova nad Nisou. Hned na začátku předesílám, že krajina nezklamala. Blízko hotelu je krásné tiché zákoutí se "zázračným pramenem" na konci křížové cesty, odkud jsem pořídil řadu fotografií, se kterými Vás brzy seznámím. V lese rostly houby (hlavně masáci), v okolí hotelu, ač v horách, bylo dost procházek v terénu přijatelném i pro procházky důchodců se psem. V okolí řada výhledů, jeden hned za hotelem na skále zvané Trniště. Rozhledna Královka je na protější stráni, daleko nejsou ani jiné rozhledny: právě opravená Slovanka, Bramberk s hospůdkou proslavenou skvělými poháry, a řada dalších, již vzdálenějších, které možná znáte z pořadu ČT "Rozhlédni se, člověče. Ale tohle vyprávění má být především o tom, jak se s letním pobytem vyrovnávala Betynka.
Betynka ovšem není žádný cestovatelský zajíc. Vyjížděla s námi takhle už jako štěně, a to nejen na chalupu, ale i do různých dogsfriendly hotelů; například v pensionu Ráj zažila své první (a zatím poslední) "přírodní" koupání, ale o tom zase jindy. Přesto při každé cestě autem dostává cestovní horečku. Při větších cestách to začíná už při balení, kdy podezřívavě obchází cestovní brašny, aby k nim posléze zalehla a hlídala je. (Jednou dokonce takhle chudák hlídala balík novin, uchystaný do separovaného sběru). Ale cestu autem pozná předem i tehdy, když jde o menší cestu bez zavazadel. I o tom jsem už psal, a tak se věnuji vlastní cestě.
Bety cestuje sice ráda, ale nesmírně ji to vzrušuje. Když jedeme s manželkou oba, sedí na klíně spolujezdce, což jsem já, a kouká z okna. Tedy, slovo kouká je zde hrubý eufemismus. Bety střídavě natahuje čumáček dopředu a k postrannímu okénku, pokouší se prolézt případnou byť i palcovou škvírou v pootevřeném okénku, leze po mně nahoru dolů a celou tu dobu vydává zvuky. Ne že by štěkala, ty zvuky jsou daleko pestřejší a snad nejvýraznější je zvuk, který lze nejlépe charakterisovat Blančiným slovem "kdáká". A když se jí podaří vystrčit hlavu z okénka, (tedy když jí to na chvíli dovolím, protože ji při tom samozřejmě celou tu dobu držím za obojek a občas i za všechny čtyři nohy), vysouká se natolik, že jí přední nohy plácají ve vzduchu, takže vlastně visí za bradu. Pravda, při delší cestě se nakonec unaví a zklidní, ale začátek každé cesty je zážitek nejen pro ni, ale i pro mne.
Cestu jsme nakonec šťastně absolvovali a Betynka vystoupila z auta. (My samozřejmě taky, ale pejska byla první.) V hotelu hned zmákla personál; poskákala paní recepční, vyloudila od někoho kus salámu, a druhá paní v recepci hned usoudila, že musí mít žízeň a přinesla jí misku s vodou. V pokoji byla taky hned doma; jako pelíšek víceméně akceptovala místo, které jsme jí vybrali a označili jejím polštářkem, ale na noční spaní s radostí přivítala deku, kterou jí panička dala na křeslo hned vedle své postele.
Tady se musím trochu pochlubit a hlavně pochválit Betynku. Hned na začátku jsme se rozhodli, že pejsek do postele nesmí, a ač je Bety možná dost rozmazlená, tenhle zákaz jsme dodrželi. A nejen to: Betynčina chápavost jde tak daleko, že rozlišuje postel podle povrchu. Doma má k dispozici gauč - tedy pokud ho zrovna nenárokuje někdo z páníčků. Nic takového ovšem nemá v polních podmínkách letních pobytů, a tak s ní Blanka učinila dohodu. Přes den pokryje jednu postel Betynčinou dekou, z postele je gauč a Bety na ni smí. Ale jakmile večer deka zmizí a objeví se bílé povlečení, mění se gauč v postel, která je tabu; a věřte nevěřte, Betynka tuto dohodu respektuje.
A jak se Bety tvářila jinak? Především se ukázala býti zdatným lesním psem. V lese jsme ji sice zásadně měli na vodítku, ale na něm statečně běhala porostem z kopce do kopce a zvědavě zkoumala okolí. U hotelu jsme ji pouštěli a ona se brzy obeznámila s okolím a samostatně odbíhala, tu obíhala tajuplný rododendron, tu se ztratila úplně a po chvíli se ukázalo, že ji krmí paní kuchařka v kuchyni. Prožila zde spoustu drobných příhod, které byla jistě vrcholně zajímavé pro ni, ovšemže též pro nás, kteří se v Betynce přímo vidíme, ale do tohoto vyprávění uvedu už jenom pár drobností ilustrujících její sociální chování.
V hotelu bylo několik dětí. Většinou byli z Betynky takříkajíc na větvi; obzvlášť jedna malá holčička na ní pořád volala: Bety, jé Betynko, no pojď ke mně, pojď sem. Betynka má děti docela ráda a ze zečátku je všechny oběhla, zkoušela jim i olizovat obličeje. To ovšem nebylo dětem zas tak úplně nejpříjemnější, a tak uhýbaly, ale stejně na Betynku dorážely. A výsledek? Betynka byla možná zmatená ambivalentním chováním takového typu, na jaký v rodině důchodců není zvyklá, možná se cítila i trochu omezovaná ve své osobní svobodě, ale nakonec začala před dětmi vysloveně utíkat.
A jaké měla Bety kontakty s jinými psy? V hotelu byli ještě dva další, občas přišel posedět pán s ohařem, ale všichni to byli pánové a gentlemani a k Betynce se chovali galantně. Vše bylo tedy bezproblémové a na korektní společenské úrovni. Za zmínku snad stojí dvě příhody.
Ta první se váže k jednomu výletu. Vyjeli jsme si i s Betynkou na výše zmíněný Bramberk. Je pravda, že jiní hosté téhož hotelu tam došli téhož dne pěšky, ale pohodlí je pohodlí. Na Bramberku, jak už víte, stojí rozhledna a u ní hospoda, toho dne sice uvnitř mimo provoz, ale s funkčním grilem a stolovým zařízením na čerstvém vzduchu. U těch stolů i u rozhledny pochopitelně sedělo spoustu turistů a u těch turistů sedělo sice trochu méně, ale přeci spoustu psů. Když jsme se s Betynkou blížili, někteří z nich ji přišli očichat, ale hodně z nich, převážně ti uvázaní, začalo štěkat, případně vzpínat se na vodítku. Když si ovšem odbyli toto povinné přivítání, uklidnili se a zřejmě přijali Bety do místní komunity. Když pak za chvíli přišli další poutníci se dvěma psy, štěkot se ozval znovu, ale tentokrát se už Betynka cítila doma a k hlučnému přivítání se přidala.
No a když jsme se zvýletu vrátili a u hotelu Betynku vypustili z auta, pejska vyběhla a vzápětí jsme slyšeli zuřivý štěkot. Honem jsme se šli podívat a hle: spoza hotelu přicházel muž, na vodítku vedl čtyři psy hasky a Betynka je všechny obíhala a zuřivě jim spílala. Mebo je možná zdravila, co já vím, ale z bezpečné vzdálenosti. Milí psíci byli ukáznění a nevydali hlásku, leč točili se po Betynce, natahovali se po ní a milý psovod měl plné ruce práce. A tak nám nezbylo než Betynku spacifikovat z posice síly. Přiznám se, že není dost drilovaná, aby se dala v takovéto situaci přivolat, nicméně reagovala alespoň na povel zůstaň, který dost ctí (s výjimlou okamžiku, kdy pronásleduje kočku) a nechala si připnout vodítko.
Poděkování.
Děkuji tímto panu Ferdovi Šedivákovi, který pravidelně zveřejňuje Betynčiny příběhy souběžně s tím, jak se objevují zde, na stránkách domácích miláčků PETs; navštivte tyto stránky.
Toto jsou stránky, věnované našemu 
miláčkovi, černé pudlince Betynce. Obsahují vyprávění
z jejího života a též její obrázky, ale občas i různé zajímavosti více či méně
související s Betynkou zvlášť a s pejsky vůbec. Vychejí vždy v sobotu (=datum vydání), během týdne budou občas obměňovány (=datum poslední inovace).
Stránku vytvořil a za obsah odpovídá
Pavel Doktor
Počet přístupů na Betynčiny stránky podle WEBovskýho počítadla je nyní
Shodou okolností je dnešní den dnem smutného výročí.I když "dog´s page" má trochu jiné zaměření, tyhle události se naší generaci příliš zadřely pod kůži, než abych jich mohl nevzpomenout. Jak nám ukázali v televizi, dnešní generace -náctiletých už o tom moc neví. Já to ovšem prožíval na vlastní kůži. Právě v té době jsem byl na dovolené v Liptovské Tepličce a zrovna 21.8. jsme měli v plánu vyrazit na Královu Holu. Dřív než jsem se vypravil, přišel bratr z chodby a hlásil: "Obsazují nás Rusové" - zaslechl to u někoho v rádiu. No, z výletu nebylo nic, dovolenou jsme přerušili a vrátili se do Košic, kde jsem nafotografoval v průběhu dalších dní pár obrázků. Na obrázku vlevo vidíte nápis na soše marathonce: ETO VAŠA ČESŤ OLYMPIJSKOMU GODU? Na větší versi obrázku se dostanete kliknutím na něj, zde uvidíte ještě jeden, a další jsou na samostatné stránce na jiném serveru.
Tak jsem opět vyrazili ven z Prahy, s Betynkou, ale bez vnoučat, prostě "konečně sami". (Mimochodem, znáte tu historku o tom, jak se manželé chystají na dovolenou? Děti poslali na tábor, kytky zanesli k sousedům, kočku dali k jedněm známým, psa ke druhým, a když se tak rozhlížejí po tichém a prázdném bytě, podívají se na sebe a skoro současně povídají: "- A co kdybychom zůstali doma?") Ta fotografie, kterou vidíte vlevo, je ovšem z dřívějších mimopražských pobytů; jak píši v rubrice Ahoj, obrázkový doprovod k dnešnímu vyprávění teprve čeká na zpracování a nabídnu ho příště, nejpozději přespříště.